Anatomie mozku
Abychom mohli lépe pochopit míru následků, které  s sebou poškození mozku nese, je dobré mít o mozku více infromací.

Základní jednotkou ve fungování centrální nervové soustavy jsou ektodermální gangliové a gliové buňky, tzv. neuroglie, které mají různou formu i funkce. Mohou plnit úlohu podpůrnou, vyživovací, obrannou, fagocytární, či chránící. Základní funkční jednotkou jsou gangliové buňky, neboli neurony, skládající se z těla a výběžků. Výběžky podle funkčního významu dělíme na dendrity a neurity (axony). Dendrity přijímají impulsy z axonů jiných neuronů a pomocí vlastního neuritu předávají vzruch z vlastního těla na další neuron. Toto spojení se nazývá synapse. Součástí axonu jsou i Schwannovy buňky tvořící myelinový obal, který chrání i vyživuje axon a podporuje rychlý přenos informací (srov.; Tyrlíková, Bareš et al. 2012; Čihák et al. 2004; Hrazdira 1988).

Cerebrum, česky řečeno mozek, je součást centrální nervové soustavy. Váží asi 1,4 kilogramu a je uložen v lebce, která tvoří tvrdý kostěný obal a společně s třemi vazivovými obaly – tvrdou plenou mozkovou, pavučnicí a omozečnicí ochraňují mozek. Prostor mezi omozečnicí a pavučnicí je vyplněn mozkomíšním mokem - čirou tekutinou chránící před otřesy jak mozek, tak i míchu, a protéká mozkovými dutinami i komorami, kde dochází k jeho tvorbě. Mozek můžeme z hlediska funkčnosti rozdělit na dvě hemisféry, avšak z makroskopického a anatomického hlediska je tvořen koncovým mozkem, mozečkem, mozkovým kmenem a mezimozkem (srov. Čihák 2004; Hrazdira 1988).

Koncový mozek, který můžeme v podstatě považovat za párový orgán, je rozdělen na dvě stejné poloviny se společnou střední částí, jedná se o tzv. hemisféry. Hemisféry jsou spojeny pomocí corpus callosum a ovládají kontralaterální část těla. Tato část mozku je zodpovědná za všechny složitější funkce, jako je myšlení a jednání. Z fylogenetického hlediska, u předchůdců homo sapiens, fungoval koncový mozek globálně, s vývojem komunikace a řeči, došlo ke specializaci a lateralizaci hemisfér, což mělo za následek nejen vznik schopnosti komunikovat, ale i vznik osobnosti a sebeuvědomění sebe sama v čase (Diamant, Vašina 1998).

Funkce hemisfér se od sebe postupem času začala lišit, proto bychom je měli brát spíše jako navzájem se doplňující části lidského mozku, přičemž funkčně převažující hemisféra bývá označována jako dominantní.

Hemisféry se rozdělují na pravou a levou, přičemž pravá bývá označována za bezstarostnou, a levá zase za přísnou a racionální. Pravá hemisféra vidí svět v obrazech, na časové ose je soustředěná tady a teď, zachycuje okamžik smyslovými vjemy, přikresluje jej emočními, či fyziologickými reakcemi a je orientovaná na neverbální složku řeči. Bolteová Taylorová (2006) označuje pravou hemisféru jako spontánní, bezstarostnou, nápaditou a originální. Tato hemisféra zajišťuje například schopnost rozpoznávání obličejů, asertivity, empatie, fantazie, vynalézavosti, sebehodnocení, uvědomění si sebe sama a hranic svého těla, či rozlišování zvuků. 

Levá hemisféra pak zpracovává všechny prožitky tady a teď z pravé hemisféry, vkládá je do časové osy a rozděluje je na minulost, přítomnost a budoucnost. Levá hemisféra je deduktivní, metodická, racionální, zaměřená na porozumění, zpracovávání a užívání řeči, také kontroluje a zdůvodňuje naše chování. Zde také sídlí centrum ega, sebeuvědomění, předvídání vlastních reakcí, plánování, kritického hodnocení, formálních logických operací, analýzy detailů, či cílevědomého udržování řádu, přesnosti, či organizace.

Obě hemisféry jsou pak schopny pamatovat si, učit se a společně se podílejí na celkovém chování a jednání člověka. Poškození určité oblasti v dominantní hemisféře má za následek změnu, či ztrátu schopností typickou pro danou oblast koncového mozku (srov. Diamant Vašina 1998; Howard 1998; Kulišťák 2011).

Koncový mozek můžeme z anatomického hlediska rozdělit na mozkovou kůru, nejsložitější část mozku, limbický systém, sídlo emočních reakcí a oddíl bazálních ganglií, kde nejvýznamnější roli hraje amygdala, která je centrem primitivních emocí jako strach, vztek a panika.

Mozková kůra je pokrytá závity a rýhami. Jednotlivé laloky koncového mozku jsou pak, kromě limbického laloku, párové. Jedná se o lalok čelní, temenní, spánkový a týlní.  V oblasti čelního laloku se nachází primární korové motorické centrum řídící volní pohyby těla a také premotorická kůra, kde jsou organizovány složitější pohyby. Dále se zde nachází prefrontální kůra, která je centrem pro uvědomování si důsledků jednání, vlastností osobnosti, sebeovládání, morální a etické myšlení. Nachází se zde i centra pro rozvoj a porozumění řeči – Brocovo a Wernickeovo centrum.

Temenní lalok slouží jako asociační oblast, kde dochází k integraci signálů z více smyslových drah. Ve spánkovém laloku je kromě asociační oblasti přítomna také primární sluchová a čichová oblast mozku, sloužící ke zpracovávání čichových a sluchovým vjemů.

Zrakové vjemy jsou zpracovávány v týlním laloku, část týlního laloku se podílí na viscerálních (útrobních) funkcích a vnímání chuti. Limbický lalok tvoří pomyslnou spojnici mezi hemisférami a má vliv na bezděčné, mimovolní chování, limbický systém také dodává našemu chování emoční náboj (srov.  Ambler 2006; Britannica 2009; Bolteová Taylorová 2006; Čihák 2004; Koukolík 2012; Powell 2010;).

Mozkový kmen se skládá ze středního mozku, Varolova mostu a prodloužené míchy. Toto místo slouží jako přenašeč vzruchů vedoucích z míchy do mozku. Střední mozek slouží k ovládání očních svalů. Most Varolův se podílí na ovládání pohybů obličeje a prodloužená mícha, kromě přenosu vzruchů, ovládá také činnost srdce, dýchání, či krevní tlak (srov. Britannica 2009; Čihák 2004; Goldberg, Koukolík 2004).

Za regulátor a koordinační článek nervových impulsů přicházejících a odcházejících z korových oblastí mozku je považován mozeček, který zajišťuje odpověď na signály smyslových orgánů. Také se zde nachází centra pro udržování rovnováhy, kontroly svalového tonusu, či koordinaci volních pohybů (srov. Britannica 2009; Hrazdira 1988; Goldberg, Koukolík 2004).

Mezi nejdůležitější části mezimozku patří thalamus a hypotalamus. Thalamus bývá označován jako „brána vědomí“, protože všechny senzitivní vzruchy přicházející do mozkové kůry, musí nejdříve projít právě přes thalamus.

Hypothalamus bývá označován jako ústředí mnoha vegetativních a endokrinních funkcí a také připravuje organismus na zvýšenou psychickou i fyzickou zátěž. Mimo jiné řídi chuť k jídlu, sexuální vzrušení, žízeň, či tělesnou teplotu. Kromě toho mozeček řídí ještě koordinaci pohybů a udržování rovnováhy (srov. Ambler 2006; Britannica 2009; Čihák 2004; Powell 2010). (Dipl-práce Volná Eliška, Vliv poškození mozku na život jedince v produktivním věku)

Poškození mozku
Poškození mozku můžeme rozdělit do několika skupin, kdy každý z autorů uvádí trochu odlišné rozřazení. Smrčka (2005), rozděluje poranění mozku na dvě skupiny, do první skupiny, podle medicínského hlediska patří primární a sekundární poranění mozku a druhou skupinou jsou fokální a difuzní poranění. Z hlediska příčin můžeme dělit poranění mozku na poranění způsobené vnějšími, či vnitřními příčinami. Powell (2010) rozděluje traumata mozku na primární, sekundární a terciární poranění mozku, podle časové posloupnosti jejich vzniku. Samotné následky poranění rozděluje podle stupně závažnosti poškození na lehké, středně těžké, těžké poranění hlavy a perzistentní vegetativní stav (srov. Lippertová-Grünerová 2009).

K primárnímu poškození mozku dochází ve chvíli, kdy trauma vzniklo. Příčinou primárních poranění mozku je především působení mechanických sil, které můžeme podle Smrčky (2001) rozdělit na kontaktní, kdy dochází ke střetu hlavy a jiného povrchu, či předmětu, a inerciální poranění, způsobené akcelerací, či decelerací například u rychlého pohybu v krční páteři..

K sekundárnímu poškození mozku dochází  následkem hypoxie, či hypotenze, kdy mozkové buňky trpí nedostatkem zásobování a rychle odumírají. K sekundárnímu poškození dochází zpravidla ihned po poranění. Mozkové buňky odumírají již po 2-3 minutách bez kyslíku. Hypoxie, či hypotenze bývají následky masivního krvácení z velkých cév, neprůchodnosti dýchacích cév, nebo jiného narušení či přerušení krevního oběhu.

Krevní sraženiny, hematomy, edémy, krvácení, či chemické změny v těle jsou podle Powella (2010) příčinou terciárního poškození mozku. K tomuto typu poranění dochází hodiny až dny po vzniku traumatu. Největší riziko představují mozkové edémy neboli otoky. Mozek je uzavřen v tvrdé lebce a otoky se zvětšují na úkor ostatních částí měkké tkáně, což může vést k poškození okolní tkáně a přerušení dodávky kyslíku. Se vznikem edému musíme pozorovat nitrolební tlak (dále jen ICP), když se ICP zvýší nad stanovenou míru, pacient umírá. ICP zvyšují také hematomy vzniklé při poškození cév v mozku, které se musí ve většině případů chirurgicky odstranit. Zvláštními případy obdobnými, či souvisejícími s mozkovým edémem je mozková hyperemie, likvorea, či pneumocefalus (srov. Powell 2010; Smrčka 2001). (Dipl-práce Volná Eliška, Vliv poškození mozku na život jedince v produktivním věku)

 

Mrtvice (IKTUS, Cévní mozková příhoda)
Rizikovými faktory mrtvice jsou vysoký krevní tlak, cukrovka, poruchy srdečního rytmu, kouření, věk přes 70, ale pozor, stále více se mezi postiženými objevují i mladí lidé, zejména ti, co žijí v neustálém pracovním stresu, a také ženy, které dlouhodobě užívají hormonální antikoncepci. Lékaři musí nejprve zjistit příčinu náhlé mozkové příhody. K té v 80 % případů dochází ve chvíli, kdy tepnu, přivádějící do mozku kyslík a živiny, ucpe krevní sraženina, tzv. tromb.  Z dvaceti procent  případů dochází ke  krvácení do mozku v důsledku prasklé cévy či tepny. Léčba se liší.

V prvním případě je důležité, aby se krevní sraženina co nejrychleji rozpustila a mozková tepna opět zprůchodnila. Pomáhají nitrožilně podávané léky, ale také endoskopická léčba, kdy se krevní sraženina odstraní pomocí katetru.

Horší prognózu má krvácení do mozku. Tam se nejdříve musí zjistit zdroj krvácení, pak krvácení zastavit a hlídat, zda nedojde k otoku mozku. Ten vede k vyššímu nitrolebečnímu tlaku, který v případě, že postihne důležitá životní centra ovlivňující dýchací a srdeční činnost, má fatální následky.

K určení přesné diagnózy užívají lékaři širokou škálu moderních vyšetřovacích technik: centrální tomografii, magnetickou rezonanci, ultrazvuk, důležité je i laboratorní vyšetření krve. Právě tak se neustále zdokonalují i léčebné metody, takže šance mozkovou mrtvici přežít se rok od roku zvyšují.

 

TRANZITORNÍ ISCHEMICKÁ ATAKA (TIA) také známá jako slabá mrtvice)

Je stejná jako cévní mozková příhoda s tou výjimkou, že příznaky trvají krátkou dobu. Při TIA se tepna v mozku zablokuje, ale blokáda se sama rozpustí. TIA je také známá jako slabá mrtvice, a někteří lidé ji považují za závrať. Nicméně je TIA varovným signálem cévní mozkové příhody

Jaké jsou nejčastější příznaky cévní mozkové příhody
Tvář: Může se osoba usmívat? Nedochází k poklesu koutku tváře na jednu stranu?

Paže: Je osoba schopná zvednout obě paže a udržet je v této pozici?

Řeč: Může osoba jasně mluvit a rozumí vám? Je řeč nesrozumitelná?

Čas: Pokud zpozorujete jakýkoliv z těchto tří přiznaků, je čas zavolat 155 nebo 112.

Tranzitorní ischemická ataka - příznaky

Náhlá slabost nebo necitlivost na jedné straně těla, včetně nohy, paže nebo chodidla.

Potíže najít slova nebo mluvit  v jasných větách.

Rozmazaný zrak nebo ztráta zraku, což se týká buď jednoho oka, nebo obou očí současně, náhlá ztráta paměti nebo zmatenost, závrať nebo náhlý pád, náhlá, silná bolest hlavy.

Když se příznaky objeví, neexistuje způsob, abyste zjistili, zda máte TIA nebo klasickou cévní mozkovou příhodu. Pokud se u vás nebo někoho jiného ukáže jakýkoli příznak cévní mozkové příhody nebo TIA, musíte volat 155 nebo 112.

Pokud si myslíte, že jste v minulosti měli TIA a dosud jste ještě nepožádali o lékařskou pomoc, kontaktujte svého praktického lékaře okamžitě. Některé z těchto příznaků mohou být způsobeny jinými příčinami, jako je nízká hladina cukru v krvi, migréna, problémy s vnitřním uchem nebo epileptickým záchvatem. Nemůžete si však být jisti příčinou, dokud lékaři nevyšetří příznaky.